Nenásilná komunikace

Koncept nenásilné komunikace (také Nonviolent Communication, NVC) vychází z humanisticky orientované psychologie (vliv Carla Rogerse) a z konceptu nenásilí (ahinsa) od Gándhího.

Vyvinul ji v šedesátých letech 20. století americký psycholog Marshall B. Rosenberg.

Někdy se jí také říká empatická komunikace (Compassionate Communication) nebo komunikace orientovaná na potřeby (needs-based communication), právě pro ústřední roli potřeb, které jako lidé sdílíme.

Je to učení, modelování, způsob používání jazyka, a pokud jdeme více do hloubky, je to i duchovní praxe, životní styl a způsob myšlení a vedení pozornosti.

Nenásilná komunikace je jazykem pro vnitřní postoj nenásilí, pro touhu po změně v našem světě. Když chci změnu dosahovat na bázi spolupráce a otevřenosti, tj. jinak než tzv. mocenským postojem.

Nenásilná komunikace také nabízí komplexní trénink komunikačních dovedností na různých úrovních (témata zahrnují vyjadřování pocitů, formulace konkrétních požadavků, zvládání hněvu, vyjadřování ocenění, empatie vůči sobě a druhému, mediace apod.)

Pokud se díváme na nenásilnou komunikaci jako na proces zvládání konfliktu, jejím cílem je nalézt takové řešení, které naplňuje potřeby obou, případně všech zúčastněných stran.

Jednoduše lze tento proces popsat ve čtyřech krocích.

Přitom právě proces je zde důležitý, protože nenásilná komunikace je jazykem procesu.

Příklad: Slyším hluk z ulice, cítím stres, protože teď potřebuji klid na práci, tedy je důležité, co se ve mně děje, když vnímám nějaký podnět a co potřebuji, na rozdíl od jazyka statického.

Příklad: Vnímám, že ti lidé venku vůbec nejsou ohleduplní, tedy je důležité, kým kdo je.